Jihoruský ovčák
FCI:
Jihoruský ovčák patří do skupiny I. – Ovčáčtí a honáčtí psi, sekce 1 – Ovčáčtí psi. Uznán v roce 1983
Povaha:
Jihoruský ovčák je od přírody nedůvěřivý vůči všemu cizímu a neznámému, dominantní a odvážný. Převládá u něho aktivní obranná reakce podle hesla „nejlepší obrana je útok“. Počíná si naprosto samostatně a velice sebevědomě. Je nesmírně odolný vůči nepříznivým vlivům prostředí. Snadno se přizpůsobuje nejrůznějším klimatickým podmínkám. Jeho chování je klidné, vyrovnané, hned tak něco ho nevzruší, ale je-li potřeba, reaguje velmi rychle.
Výchova:
Je výrazně fixován na majitele a své „bydliště“ (teritorium). Může být poněkud svérázným společníkem člověka, ovšem už od raného mládí je zapotřebí dbát na co nejširší socializaci. Při výchově je nezbytné klidné, za všech okolností konzistentní jednání a vlídná důslednost. Nepatří do rukou nezkušených, netrpělivých a nedůsledných majitelů a vůbec není vhodným plemenem pro úplné začátečníky. Majitel musí být nadán přirozenou autoritou. Každou slabost majitele ihned vycítí a pokusí se zaujmout vůdčí postavení „ve smečce“.
S dětmi vychází jihoruský ovčák dobře, ale musejí ho uznávat. Potom také bude jejich spolehlivým ochráncem. Vhodný je proto jen k dětem větším, poučeným a dobře informovaným. Je přirozeně ostrý a podezíravý k cizím osobám, nikdy však nesmí být zbytečně agresivní. Je jednoznačně neúplatným hlídačem. Pokud pracoval u stád dobytka, pozorně střežil areál a tvrdě zasahoval proti všem vetřelcům včetně neznámých lidí, kteří překročili jeho pomyslnou hranici.
Srst ho chrání před horkem, chladem i promoknutím, neboť dokonale izoluje. Může být tudíž celoročně ubytován ve venkovním kotci, ale nesmí v něm prožít celý život nebo jeho valnou část. Co nejčastější bezprostřední kontakt s majitelem a jeho rodinou je pro něho důležitý po stránce psychické.
Jako každý ovčák je náročný na pohyb, vhodné jsou pravidelné delší vycházky konané ostrým tempem na krátkém vodítku u nohy tak, aby šel vždy o půl kroku za člověkem nebo nejvýše s nosem v úrovni jeho nohou, nikdy nesmí být vepředu (kvůli dominanci). I když má k dispozici vlastní oplocený pozemek, jsou pro něho vycházky důležité.
Stavba těla:
Jde o silného psa větší než střední velikosti, pevné stavby těla, svalnatého, se silnou kostrou. Je to pes činorodý, pohyblivý, jehož reakce jsou nesmírně rychlé. Formát těla se požaduje obdélníkový. Kohoutková výška má obnášet více než 65 cm u psů a přes 62 cm u fen.
Hlava je protáhlá, s přiměřeně silnou čenichovou partií, výrazným týlním hrbolem a mohutnými, do stran vystupujícími jařmovými oblouky. Ty jsou zčásti místem úponu silných svalů ovládajících dolní čelist a tím i sílu zákusu. Čelní sklon má být sotva patrný, nos musí být velký, černý.
Chrup má být úplný, zuby se požadují bílé a silné a mají být uložené v čelistech těsně jeden vedle druhého. Je nutné, aby řezáky byly uspořádány v jedné řadě. Žádoucí je nůžkový skus.
Oči jsou oválného tvaru, horizontální, tmavě zbarvené. Oční víčka mají být tenká a musejí těsně přiléhat k bulvám. Ušní boltce mají být poměrně malé trojúhelníkového tvaru, zavěšené.
Krk je suchý, svalnatý, přiměřeně dlouhý, vysoko nasazený. Kohoutek má být zřetelně vyznačený. Hřbet musí být pevný a rovný. Bedra jsou krátká, široká a přiměřeně klenutá. Záď má být široká a téměř vodorovná. Ocas je v klidu zavěšený, dosahuje k hleznům a jeho konec má být polokruhovitě vzhůru zahnutý. Poslední 2 – 3 obratle bývají často srostlé.
Hrudník musí být přiměřeně široký, lehce ze stran zploštělý, hluboký tak, že dosahuje k loktům. Břicho je přiměřeně vtažené. Hrudní končetiny mají rovné ramenní kosti, předloktí musejí být rovná, záprstí široká, pevná, protáhlá a zešikmená. Tlapky jsou široké a pevné.
Pánevní končetiny mají být rovné, jejich postoj je široký. Stehna mají být dlouhá a svalnatá, bérce suše osvalené, hlezna mají být silná. Tlapky mají být oválného tvaru, velké, pokryté dlouhou srstí. Pohyb je volný, prostorný, směřující přímo vpřed.
Osrstění tvoří 10 – 15 cm dlouhá, hrubá a hustá krycí srst, která je na hlavě (i v obličeji) stejně dlouhá jako na trupu, končetinách (včetně tlapek) a ocase. Podsada má být bohatá. Zbarvení bývá nejčastěji bílé nebo bílé s nádechem žlutým, slámově nažloutlým, šedavým (popelavě šedým i jiného odstínu), anebo bílé se šedavými skvrnami či tečkami.
Osrstění vyžaduje pravidelnou péči, jinak má výrazný sklon plstnatět. Na česání je třeba navyknout už malé štěně, jinak by se v dospělosti mohl pes bránit, a to se vší razancí a ze svého hlediska zcela oprávněně, protože by neshledával důvod k tomu, aby si něco tak nepříjemného nechal líbit.
Všechny odchylky od požadavků standardu je třeba považovat za vady a hodnotit přesně podle stupně vyjádření s ohledem na zdraví a pohodu psa či feny. Mezi vylučující vady se počítá agresivita a ustrašenost, všechny odchylky od perfektního nůžkového skusu, srst krátká nebo rovná, jakékoli jiné zbarvení srsti než uvedené ve standardu.