Bulteriér
FCI:
Patří do skupiny III – Teriéři, sekce 3 - Bulteriéři.
Povaha:
Vyskytuje se ve dvou velikostních rázech - standardní a tzv. miniaturní. Oba se vyznačují obrovskou radostí ze života, veselostí, smyslem pro humor a žertováním, téměř nezkrotným temperamentem a bezmeznou velkorysostí. Jsou to psi naprosto nebojácní, nesmírně odvážní a stateční, vyrovnaní, oduševnělí, klidní a (při správné výchově) dobře ovladatelní. Třebaže b. dokáže být neústupný a v případě potřeby náležitě tvrdý, je také mimořádně přátelský k lidem. Miluje radostné ovzduší, jakoukoli zábavu a má nepopiratelné klaunské sklony. Rovněž ale vyniká nevšední kultivovaností, oddaností a věrností majiteli, na něhož je velice fixovaný.
Výchova:
Potřebuje od raného mládí normální, laskavou, nicméně důslednou výchovu. Bez té a rané socializace se neobejde stejně jako každé jiné plemeno, neboť rozmazlený a neovladatelný b. by byl cosi jako neřízená střela. V rámci výchovy je třeba se zaměřit především na dokonalou ovladatelnost, aby měl majitel psa i v dospělosti pod kontrolou za každé, třeba i nepředvídané, situace.
V žádném případě nesmí b. na vodítku tahat. Jeho síla je při relatině nízko umístěném těžišti těla taková, že i velmi silný člověk by ho stěží uvedl. Chůzi na vodítku bez tahání je proto nutné učit a naučit již malé štěně. B. potřebuje majitele, který dokáže být za všech okolností nezpochybnitelným vůdcem „smečky“, obdařeného přirozenou autoritou, kterou je schopen kdykoli nenásilně uplatnit, vlídně, ale naprosto neoblomně důsledného, jednajícího vždy konzistentně. Pes musí v každém případě přesně vědět, na čem je.
Pokud se mu dostalo patřičně široké socializace a odpovídající výchovy, je vynikajícím společníkem. Nepatří a neměl by se nikdy dostat do rukou osob nedůsledných, roztěkaných, nesystematických nebo dokonce trpících např. komplexem méněcennosti, které si svoje psychické problémy hodlají kompenzovat vlastnictvím psa, jenž by mohl být potenciálně nebezpečný.
Stavba těla:
Je to svalnatý pes silné, harmonické stavby těla, aktivní, bystrého, rozhodného a inteligentního výrazu. Jeho dominantním exteriérovým znakem je jedinečná klabonosá hlava vejčitého tvaru. Bývá nazýván „gladiátorem psího rodu“ a nemá stanoveny žádné velikostní limity, ani koh. výš., ani těl. hmot., pouze u miniaturného rázu nesmí koh. výš. přesáhnout 35,5 cm.
Vždy však musí vykazovat max. substanci ve vztahu ke kondici a pohlaví, nikdy nesmí být slabý. Bez ohledu na celkovou velikost musejí být u každého jedince vždy zřetelně vyjádřeny druhotné pohlavní znaky - u psů samčí, u fen samičí. Příslušnost jedince musí být zřejmá na první pohled.
Hlava je dlouhá, mohutná a patřičně hluboká až ke konci čenichové partie (k nosu), nikdy však nesmí být hrubá. Při pohledu zepředu má vejčitý tvar a je ve všech partiích dokonale vyplněná, což znamená, že na jejím povrchu nejsou žádné prohlubeniny nebo prolákliny. Z profilu tvoří linie táhnoucí se od týlního hrbolu po špičku nosu mírně vyklenutou (dolů zahnutou) plynulou křivku. Vzdálenost od špičky nosu ke spojnici vnitřních očních koutků je poněkud větší než vzdálenost od tohoto bodu po vrchol týlního hrbolu.
Čenichová partie má být o něco delší než mozkovna. Ta je mezi ušními boltci téměř zcela plochá. Nosní hřbet se směrem k nosu sklání dolů, tvoří tzv. klabonos. Nos by měl být černý, nozdry patřičně otevřené.
Pysky mají být suché, úzké. Dolní čelist musí být hluboká (vysoká) a náležitě silná. Zuby se požadují zdravé, čisté, patřičně velké. Mají být pravidelně rozmístěné v čelistech. Nutný je perfektní, pravidelný a kompletní nůžkový skus, což znamená, že šest hornočelistních řezáků těsně překrývá šest dolnočelistních, přičemž obojí jsou v čelistech zasazené kolmo.
Oči se zdají být úzké, šikmé, trojúhelníkového tvaru. Mají být hluboko uložené, černé nebo hnědé - tak tmavé, jak jen to je možné. Vyznačují se pronikavým leskem. Uloženy by měly být tak, aby vzdálenost od špičky nosu po spojnici vnitřních očních koutků byla znatelně větší než vzdálenost od spojnice vnitřních očních koutků po týlní hrbol. Modré nebo částečně modré oči jsou nežádoucí. Ušní boltce mají být malé, tenké a nasazené blízko u sebe (vysoko). Měly by být pevně vztyčené a směřovat svými špičkami přímo vzhůru.
Krk je velmi svalnatý, dlouhý, od plecí směrem k hlavě se zužuje. V šíji má být klenutý, na hrdle nesmí být žádná volná kůže (nežádoucí je i náznak laloku). Trup má krátký a pevný hřbet. Horní linie těla za kohoutkem by měla být rovná. Bedra jsou lehce klenutá, široká, dobře osvalená. Ocas je krátký, nízko nasazený a vodorovně nesený, u kořene má být silný a zužuje se do jemné špičky.
Hrudník musí být patřičně široký a hluboký, tvořený výrazně klenutými žebry. Vzdálenost od kohoutku k hrudní kosti má být relativně velká, takže hrudní kost je blíže k podkladu než břicho. Při pohledu zepředu musí mít hruď patřičnou šířku. Dolní linie těla tvoří při pohledu z boku ladnou, od hrudní kosti k zádi stoupající křivku.
Hrudní končetiny mají být velmi silné, pevných kostí kruhového průřezu. Musejí být navzájem dokonale rovnoběžné a pes či fena na nich musí pevně stát. U dospělých jedinců odpovídá délka volných částí hrudních končetin (od loktů po tlapky) přibližně hloubce hrudníku. Plece jsou silné a svalnaté, aniž by byly nadměrně osvalené (do stran vyboulené). Lopatky mají být široké, ploché a těsně přiléhají k hrudníku. Jsou zřetelně šikmo uložené, jejich vrcholky směřují nahoru a vzad a podélné osy svírají s pažními (ramenními) kostmi v ramenních kloubech téměř pravé úhly.
Tlapky jsou zakulacené, kompaktní, s výrazně klenutými prsty. Pánevní končetiny mají být při pohledu zezadu navzájem rovnoběžné. Tlapky mají být stejné jako tlapky hrudních končetin. Pohyb je plynulý, velmi vydatný, pes nebo fena při něm „zabírá hodně půdy“.
Krok má být volný, lehký a typicky hbitý. Také v klusu jsou hrudní a pánevní končetiny rovnoběžné, ve cvalu se jejich tlapky přibližují k podélné svislé střední rovině těla. Akce hrudních končetin je prostorná (patřičně protáhlá), pánevní končetiny se pohybují plynule v kyčlích a při náležitě pružných kolenech i hleznech jsou vydatným zdrojem dopředné hnací síly (mocného odrazu).
Kůže těsně přiléhá ke kosterní svalovině a podkoží. Srst je krátká, hladce přilehlá, rovná, na omak tvrdá, pěkně lesklá. V zimě může být vyvinuta jemná, měkká podsada. Bílí jedinci musejí být zbarveni čistě bíle, pigmentace kůže a barevné znaky na hlavě se nepenalizují, tečkování v bílých plochách je však nežádoucí. U barevných jedinců musí barva převládat nad bílou, všechny typy zbarvení jsou rovnocenné, žíhanému se však dává přednost. Černé zbarvení se světlým žíháním, žlutočervené, srnčí červené a trikolorní se připouští, krajně nežádoucí je modré a játrově hnědé.