Dandie Dinmont teriér
FCI:
Patří do skupiny III – Teriéři, sekce 2 - Nízkonozí.
Povaha:
Je hravý, šikovný, milý, nesmírně vnímavý, laskavý, ale také velice inteligentní, samostatný, ostražitý, a uzná-li za potřebné, tak i patřičně tvrdý, vytrvalý a odhodlaný, ale také citlivý. Dokáže např. perfektně rozpoznat atmosféru panující v rodině majitele. Osoby smutné či se špatnou náladou umí nenásilně a nevtíravě svým chováním potěšit. Rodině je věrný a oddaný.
Rovněž je společenský, snáší se dobře s jinými (i neznámými) psy, pouze někteří samci mohou vykazovat tzv. syndrom malého psa, což znamená, že mají sklon provokovat větší psy (většinou téhož pohlaví). K dětem je přátelský a vlídný, ale ne vždy je ochoten si s nimi hrát. S radostí si hraje, když má sám chuť, neměl by však být do hry nucen. Vychází velmi dobře zejména se staršími, rozumnými dětmi.
Má svoji hrdost a jeho chování je většinou důstojné. Nikdy však není bázlivý a nikdo by se neměl nechat zmýlit dojmem, že jde o psa, který si nechce pošramotit svoji ozdobu na hlavě, chocholku z jemné srsti. Dokáže si počínat velmi odvážně, což u psa používaného v minulosti lovecky, a to i na vydry, není nic nečekaného.
Výchova:
Je-li D. D. t. od mládí správně veden, je poslušný, ale laskavá důslednost při jeho výchově je nezbytná. Výchova není úplně snadná. Zvlášť někteří jedinci mají vzdor svojí velikosti výrazné ambice zaujmout co nejvyšší postavení v societě. Proto potřebuje D. D. t. majitele nejen důsledného, ale i obdařeného vrozenou autoritou, kterou dokáže kdykoli nenásilně uplatnit, jednajícího s ním naprosto konzistentně, klidného a rozváženého, ale také rozhodného. Chyby ve výchově se vymstí. Chování psa pak může být velice suverénní a vymáhá-li se na něm něco, reaguje nevlídně. Proto je s výchovou zapotřebí začít již v útlém věku hravou formou. Je nutné, aby díky počínání majitele spatřoval D. D. t. v jeho osobě vždy skutečného vůdce „smečky“, potom je jedinečným a milým společníkem.
Ostražitě hlídá a včasným štěkáním upozorní na vše neobvyklé, co se děje v okolí. Nemůže žít ve venkovním kotci, je vhodný do bytu, i když si v něm počíná dosti aktivně.
Stavba těla:
Je to nízkonohý pes, na příslušníka skupiny teriérů poněkud neobvyklého zjevu, s relativně velkou hlavou a nádhernýma velikýma očima, protáhlým lasicovitým trupem, jehož obrysové linie tvoří křivky a nikoli přímky jako u většiny jiných teriérských plemen, a krátkými, silnými končetinami. Těl. hmot. činí u jedinců v pracovní kondici 8 – 11 kg.
Hlava má být mohutná, velká, avšak úměrná celkové velikosti jedince. Je pokrytá jemnou hedvábnou srstí, která se neomezuje pouze na světle zbarvenou chocholku na svrchní straně mozkovny. Velmi typické jsou velké oči moudrého, inteligentního výrazu. Svaly ovládající dolní čelist jsou mimořádně silné. Mozkovna je široká mezi ušními boltci a směrem k očím se zužuje. Vzdálenost od spojnice vnitřních očních koutků k týlnímu hrbolu je zhruba stejná jako vzdálenost od základny jednoho ušního boltce k základně druhého, takže mozkovna je zhruba stejně dlouhá jako široká.
Nos musí být černý. Délka čenichové partie se má k délce mozkovny asi jako 3 : 5. Na nosním hřbetě je neosrstěná plocha trojúhelníkového tvaru široká u báze nosu zhruba 2,5 cm a špičkou směřující k očím.
Čelisti jsou pevné, s dokonalým, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, takže hornočelistní řezáky těsně překrývají dolnočelistní, přičemž obojí jsou zasazené v čelistech kolmo. Zuby jsou velmi silné, obzvlášť špičáky, které na psa této velikosti mají být mimořádně mohutné. Horní a dolní do sebe přesně zapadají a umožňují tak co nejsilnější zákus a příp. pevné držení.
Oči mají být sytě oříškově hnědé barvy, uložené v očnicích nízko a daleko od sebe. Jsou velké, jasné, plné a okrouhlé, nikoli však vypoulené, zvláštního zasněného výrazu, někdy označované jako nejkrásnější psí oči vůbec. Ušní boltce musejí být zavěšené, nasazené dosti vzadu a daleko od sebe (nízko). Přiléhají k lícím, jen u základen trošku odstávají. V místě nasazení jsou široké a zužují se téměř do špičky. Jejich přední okraje spadají rovně dolů k vrcholům.
Krk je velmi svalnatý, pevný a mohutný, silný a pevně zasazený do plecí. Trup má být dlouhý, řádně osvalený a pružný. Horní linie těla je v oblasti kohoutku dosti nízká, za ním slabě pronesená, pak lehce stoupá a klene se přiměřeným obloukem přes bedra, z jejichž vrcholu se mírně a pozvolna svažuje ke kořeni ocasu.
Ocas nemá být nasazen ani příliš vysoko, ani příliš nízko. Měl by být spíše krátký, dlouhý 20 – 25 cm, poměrně silný u kořene a asi 10 cm od něj, potom se zužuje do špičky. Není zakroucený ani stočený, ale prohnutý zhruba jako turecká šavle. Při vzrušení je jeho konec nesen zahnutý kolmo k části, která je blíže u kořene. V klidu bývá nesen vesele, poněkud nad horní linií těla.
Hrudník musí být náležitě utvářený a mezi hrudními končetinami zasahuje nízko k podkladu. Tlapky mají být okrouhlé se silnými nášlapnými polštářky a menší než tlapky hrudních končetin. Drápy mají být tmavé, tmavšího odstínu než barva osrstění. Ploché nebo otevřené tlapky se pokládají za krajně nežádoucí. Vydatným zdrojem dopředné hnací síly (mocného odrazu) jsou pánevní končetiny. Umožňují plynulou, volnou, lehkou a dlouhou akci končetin hrudních, která zasahuje daleko vpřed.
Srst je důležitým plemenným znakem. Sestává z měkké husté podsady a tvrdší krycí srsti, která není drátovitá, nýbrž působí na dotek křehce. Srst na hřbetě nesmí spadat dolů (nesmí být uprostřed hřbetu rozdělena pěšinkou), ale má přiléhat ke kůži v chomáčcích tvořených směsí tvrdších pesíků a jemnější podsady. Zezadu na hrudních končetinách tvoří přibližně 5 cm dlouhé „praporce“. Svrchní strana ocasu je pokryta drátovitou srstí, zespoda je srst jemnější a tvoří hustou „vlajku“. Zbarvení je pepřové nebo hořčičné. Odstíny barvy „pepře“ sahají od tmavě modročerného po světle stříbřitě šedý, přednost se dává středně sytým.
Zbarvení trupu se táhne od plecí po kyčle a pozvolna přechází do zbarvení končetin včetně tlapek, jehož odstín sahá podle zbarvení trupu od sytě tříslového po světle žlutohnědý. Chocholka na temeni hlavy je bohatá, nadýchaná, stříbřitě bílá. Odstíny barvy „hořčice“ mohou být od červenohnědého po světle žlutohnědý. Chocholka je bohatá, nadýchaná, krémově bílá. Končetiny i s tlapkami jsou tmavší než hlava.
U obou barevných rázů je srst tvořící „praporce“ zezadu na hrudních končetinách poněkud světlejší než srst na jejich předních stranách. Něco málo bíle zbarvené srsti zepředu na hrudi se připouští stejně jako bílé drápy. Bíle zbarvená srst na tlapkách je však nežádoucí. Na spodní straně ocasu má být srst světlejší než na jeho svrchní straně, kde by měla být tmavší než na trupu.