Kanaánský pes
FCI:
Patří do skupiny V. – Špicové a tzv. primitivní plemena, sekce 6 – Primitivní plemena.
Povaha:
Je to pes rychlých reakcí, zkoumavě zvědavý, velmi opatrný a mimořádně inteligentní. K cizím osobám se chová nedůvěřivě, vždy je plně připravený k obraně, nikdy však bezdůvodně neútočí, raději se neznámých lidí straní. Případného nepřítele oznamuje hlasitým štěkotem.
Zdánlivě není příliš přítulný, ale majiteli a členům rodiny je cele oddaný a naprosto věrný. I když to nedává příliš znát, miluje je. Má sklon být psem „jednoho pána“, kterého si sám vybere, anebo je psem „jedné rodiny“, tedy všech jejích příslušníků.
Je zcela přirozeně ostražitý též vůči neznámým zvířatům, nikdy však není od přírody agresivní. Řádně zespolečenštělý je spolehlivým partnerem jiných psů i ostatních drobných zvířat.
Výchova:
Vyžaduje jako většina primitivních plemen systematickou, širokou, pozvolnou a ranou socializaci a na ni plynule navazující citlivou, nenásilnou, ale soustavnou a vlídně důslednou výchovu, jejímž cílem není pes slepě či otrocky poslušný, ale za nejrůznějších situací klidný a dobře ovladatelný, chovající nezlomnou důvěru ve svého majitele, rázného a vždy spravedlivého vůdce „smečky“. Majitel musí být klidný, trpělivý, vytrvalý, ale především naprosto důsledný.
Ve výcviku je důležitá pozitivní stimulace a intonace hlasu. Nezbytně potřebuje nejen dostatek pohybu, ale také nějaké zaměstnání, nejlépe trénink nebo výcvik, a to každodenní. Pouze intenzivní aktivita tělesná i duševní ho může uspokojit. Ani celodenní volný výběh na velkém oploceném pozemku, kde může a bude hlídat, mu nestačí.
Působí i jako vodící pes pro nevidomé nebo jako asistenční pes. Dobře se uplatňuje i při strážní službě u armády. Snadno se učí i trénuje a je úspěšný v obedience, agility aj. psích sportech. Trvale ubytován ve venkovním kotci být nemůže, nutně potřebuje stálý kontakt s majitelem i členy rodiny, a to i když je fixován na jedinou osobu.
Stavba těla:
Je to středně velký pes harmonické stavby těla, silný, čtvercového tělesného rámce, připomínající celkovým habitem druhotně zdivočelé domácí psy, jako je australský dingo. Rozdíl mezi psy a fenami musí být na první pohled zřetelný, sekundární pohlavní znaky musejí být výrazné. Kohoutková výška činí 50 – 60 cm, psi bývají znatelně větší než feny, tělesná hmotnost se pohybuje v rozmezí 18 – 25 kg.
Hlava je proporcionální a má tvar středně dlouhého tupého klínu. Nejširší má být v místech nasazení ušních boltců. Mozkovna by měla být svrchu skoro plochá a u mohutných psů-samců může být i dosti široká. Čelní sklon je povlovný, přesto však dobře znatelný. Čenichová partie má být přiměřeně široká a dlouhá. Nos musí být černý.
Pysky těsně přiléhají k čelistem a zubům. Čelisti jsou silné, chrup se požaduje úplný, skus může být nůžkový nebo klešťový. Oči mají být tmavě hnědé barvy, lehce zešikmené, mandlového tvaru. Okraje očních víček musejí být tmavě pigmentované. Ušní boltce jsou nízko nasazené, vztyčené, poměrně krátké a široké, na vrcholcích lehce zahrocené.
Krk je svalnatý, střední délky. Kohoutek má být výrazný, hřbet rovný, bedra jsou svalnatá, ocas musí být nesen vzhůru, zatočený nad zádí a bedry, bohatě osrstěný.
Hrudník je hluboký odpovídající šířky. Žebra by měla být patřičně klenutá. Dolní linii těla určuje hloubka hrudníku a přiměřeně vtažené břicho.
Končetiny mají být mírně zaúhlené. Hrudní jsou rovné a mají šikmo uložené, svými vrcholy nahoru a vzad směřující, řádně osvalené lopatky. Lokty těsně přiléhají k tělu a nesmějí být ani vybočené, ani vbočené. Tlapky silné, okrouhlého tvaru (tzv. kočičí), s odolnými nášlapnými polštářky. Pánevní končetiny jsou silné, stehna mocná, zezadu lehce porostlá delší srstí. Kolena mají být patřičně zaúhlená. Hlezna jsou nízko nad podkladem.
Krycí srst musí být tvrdá, hustá, rovná, krátká až středně dlouhá, podsada hustá, přilehlá. Zbarvení je pískově žluté až červenohnědé (z genetického hlediska by byl vhodnější termín „tmavě červené“, neboť nos musí být černý a alela pro hnědý odstín tmavého pigmentu ve vlohové výbavě chybí a nemůže ovlivňovat zbarvení srsti), bílé, černé nebo strakaté, s tzv. maskou v obličeji nebo bez ní. Je-li maska vytvořena, musí být symetrická. Stejně jako černá maska jsou i bílé znaky přípustné u všech typů zbarvení. Časté je černo-bílé zbarvení. Nepřípustné je šedé, žíhané, černo-tříslové nebo trikolórní zbarvení. Za nejtypičtější barvu srsti se pokládá písková, zlatá, červená a krémová.
Všechny odchylky od požadavků standardu je třeba pokládat za vady a hodnotit přesně podle závažnosti s ohledem na zdraví a pohodu psa či feny.