Norský lundehund
FCI:
Norský lundehund patří do skupiny V. – Špicové a tzv. primitivní plemena, sekce 2 – Severští lovečtí psi. Uznán v roce 1943.
Povaha:
Norský lundehund je živý, čilý, milý, temperamentní a za optimálních podmínek veselý, až rozpustilý. Je to však také mírný, přátelský a především citlivý pes, který absolutně nesnáší žádné důrazné výchovné metody a tvrdé zacházení. Vyžaduje láskyplný přístup a dostatek pochopení. Nikdy není agresivní a nesmí být nervózní, což se ovšem může stát, pokud se s ním nezachází patřičným způsobem. Chybí-li pochopení ze strany majitele, bývá zbytečně zakřiknutý a smutný, což je krajně nežádoucí. Je tvárný a přizpůsobivý.
Výchova:
Jeho výchova nečiní žádné zvláštní problémy, při vlídné důslednosti a troše trpělivosti ji zvládne i začátečník. Za pomoci pozitivní motivace vychová ze štěněte majitel dostatečně poslušného, dobře ovladatelného společníka.
K lidem, a to nejen vlastním, ale i cizím, má jednoznačně kladný vztah. Je velmi vstřícný. Známky strachu z neznámých osob usvědčují chovatele a majitele, že v raném věku psa zanedbali řádnou socializaci. Socializovaný je ve společnosti lidí nejspokojenější a evidentně se těší z jejich pozornosti. S dětmi, malými i většími, vychází skvěle a ochotně si s nimi hraje.
Je mazlivý a mazlení si dokáže vychutnávat. U ničeho, co se v rodině děje, nesmí chybět. Hůře nese, musí-li zůstat sám doma. Může si na to samozřejmě zvyknout a dokáže se, má-li k dispozici dost hraček (moderních interaktivních, míčků apod.), zabavit hrou docela dobře sám, ještě lepší ovšem je, má-li společnost, např. druhého příslušníka svého plemene. S jinými psy i s domácími miláčky vychází dobře.
Není nijak zvlášť náročný na pohyb, ale i při své lehké, až zdánlivě křehké, stavbě těla absolvuje v naprosté pohodě i dlouhé vycházky, a to beze stop únavy. Běžné lovecké instinkty nevykazuje, takže na vycházkách v přírodě nehrozí, že by se vydal po stopě zvěře. Drží se poblíž majitele, kterého si spíš hlídá.
Při jeho inteligenci a pohybových dispozicích mu znamenitě vyhovuje ze psích sportů zejména agility, i její trénink však musí být veden vlídně, důsledně a s trpělivostí.
Vzhledem k jisté citlivosti trávicího traktu vyžaduje nejkvalitnější potravu, z průmyslově vyráběných suchých krmných směsí jsou vhodná jen nejkvalitnější superpremiová a holistická krmiva. S ohledem na celkovou velikost se toto plemeno hodí i do nejmenších městských bytů.
Stavba těla:
Jde o malého špicovitého psa starobylého (primitivního) exteriéru (bez extrémně dlouhého osrstění), obdélníkového tělesného rámce a lehké stavby těla. Z výrazu hlavy a celkového vzhledu jedince musí být na první pohled zřejmé, zda jde o psa či fenu.
Kohoutková výška se pohybuje u psů v rozmezí 35 – 38 cm, u fen v rozpětí 32 – 35 cm. Tělesná hmotnost činí u psů asi 7 kg, u fen zhruba 6 kg.
Hlava má být čistě modelovaná, středně široká, vcelku klínovitého tvaru. Mozkovna je svrchu lehce klenutá, středně široká. Nadočnicové oblouky jsou dobře patrné. Čelní sklon je zřetelný, nikoli však příliš srázný. Čenichová partie má tvar klínu a patřičnou délku, nosní hřbet je přiměřeně dlouhý a široký, lehounce konvexní (vyklenutý).
Přednost se dává nůžkovému skusu, ale také skus klešťový nebo těsný předkus dolní čelisti je přípustný. Absence premolárů na obou stranách a v obou čelistech je povolena.
Oči nevystupují, jsou poněkud šikmé, zbarvené žlutohnědě až tmavě hnědě. Ušní boltce mají být trojúhelníkového tvaru, středně velké, široké u základny, vztyčené, velmi pohyblivé. Účinkem svalů je ovládajících se mohou složit dozadu nebo do stran (v pravém úhlu od hlavy) tak, že ústí zevních zvukovodů se uzavřou.
Krk má být středně dlouhý, dosti silný, suchý. Horní linie těla je rovná, hřbet pevný, vodorovný, záď mírně spáditá. Ocas má být vysoko nasazený, středně dlouhý, hustě osrstěný, ale bez vlajky. Smí být nesen buď těsně, nebo volně stočený nad zádí a bedry, anebo i dolů zavěšený. U vysoko neseného ocasu může špička směřovat buď doprostřed, nebo k jedné či druhé straně těla.
Hrudník má být dlouhý, odpovídající šířky, poměrně hluboký a prostorný, nikdy však nesmí být sudovitý. Břicho musí být lehce vtažené. Hrudní končetiny mají být přiměřeně zaúhlené, předloktí musejí být rovná. Tlapky jsou oválného tvaru, lehce vybočené, minimálně se šesti prsty, z nichž pět se může dotýkat podkladu. Na jedné tlapce je osm nášlapných polštářků. Komplex prvního prstu (palce) sestává z jednoho prstu o třech a jednoho o dvou článcích a z příslušných vazů a svalů. Díky tomu vypadají tlapky velmi mohutné.
Postoj pánevních končetin bývá poněkud úzký, stehna jsou pevná, svalnatá, kolena náležitě zaúhlená, bérce silné, dobře osvalené. Tlapky pánevních končetin mají šest prstů, z nichž čtyři se dotýkají podkladu. Střední nášlapný polštářek je největší a spojený s nášlapnými polštářky dvou vnitřních prstů (3. a 4.).
Krycí srst je hustá a hrubá, podsada měkká. Na hlavě a na předních stranách končetin je srst kratší, na krku a na zadní straně stehen delší. Ocas má být bohatě osrstěný, ale bez vlajky. Zbarvení se požaduje červenohnědavé až plavé s hustěji nebo řidčeji rozesetými pesíky s černými konci, černé nebo šedé. Dospělí jedinci mají v krycí srsti obvykle víc černě zakončených pesíků než mladí. U všech typů zbarvení jsou přípustné bílé znaky a rovněž je povolena bílá barva s barevnými odznaky.
Všechny odchylky od požadavků standardu se pokládají za vady a hodnotí přesně podle závažnosti s ohledem na zdraví a pohodu psa nebo feny.